Právní skutečnosti
= skutečnost, která podle zákona musí nastat, aby se někdo stal subjektem oprávnění a povinností, které jsou pro určitou skutkovou situaci obecně stanoveny v zákoně
= právní důvod (okolnosti, děje a činy), na jehož základě vzniká právní následek (vznik, změna nebo zánik právních vztahů – subjektivních práv a povinností)
→ např. uzavřením nájemní smlouvy vzniká mezi stranami závazkový právní vztah nájmu – uplynutím sjednané doby nezanikne nájemní smlouva, ale nájem
Právní následky může určit také ujednání stran
Subjektivní práva a povinnosti mohou vznikat:
- Přímo ze zákona (ipso iure): ve výjimečných případech → zákon sám stanoví právo nebo povinnost, aniž by k tomu vyžadoval splnění nějaké podmínky, např. plně svéprávným se člověk stává zletilostí, zletilosti nabývá dovršením 18 roku věku
- Na základě podmínek stanovených zákonem: těmto podmínkám se také říká zákonem předvídané právní relevantní skutečnosti
- Konstitutivní rozhodnutí státního orgánu
- Chování subjektů práva
- Skutečnosti nezávislé na chování subjektů práva
Dělení právních skutečností
Podle závislosti na lidské vůli:
- Subjektivní právní skutečnosti: závislé na lidské vůli, patří sem právní jednání a protiprávní jednání
→ právní jednání se dále dělí na determinované a nedeterminované - Objektivní právní skutečnosti či právní události: nezávislé na lidské vůli
→ události existující mimo vůli lidí, s nimiž objektivní právo spojuje právní následky, např. narození, smrt člověka, plynutí času atd.
→ na tyto události nemůže mít člověk bezprostřední vliv, může je však předvídat a činit opatření, aby právní následky s nimi spojené popřípadě nenastaly (např. živelní pohromy)
Podle doby působení:
- Jednorázové
- Trvající (stavy)
Podle nutnosti jejich důkazu:
- Dokázané
- Známé (notorické)
→ dále se dělí na obecně známé a úředně známé - Předpokládané (prezumované)
→ dále se dělí na vyvratitelné a nevyvratitelné
Právní jednání
Jedná se o nejčastější subjektivní právní skutečnost
Problematika je upravena v části I. – obecné, hlavě V, dílu 1, §545-599 OZ
Nová občanskoprávní úprava upustila od dosavadního použití pojmu ‚právní úkon‘ za tradiční pojem ‚právní jednání‘
Právní jednání bude takové, které:
- Obsahuje prohlášení vůle, že určité právní účinky mají nastat, a s kterým
- Právní řád, dobré mravy, zvyklosti a zavedená praxe stran právě tyto účinky spojuje
Podle §545 právní jednání vyvolává právní následky:
- Jež jsou vyjádřeny v právním jednání
- Plynoucí ze zákona
- Plynoucí z dobrých mravů
- Plynoucí ze zvyklostí
- Plynoucí ze zavedené praxe stran
Pojmové znaky:
- Existence vůle, která musí být vážná
→ nevážná vůle je např. jednání v žertu, při hře, jednání učiněná ve divadle atd.
→ o právní jednání NEJDE, pokud nebyla projevena vážná vůle – takové jednání je zdánlivé
Projevená vůle musí být také svobodná (pokud není, jedná se o zdánlivé jednání) - Projev vůle navenek – bez projevu vůle se nejedná o právní jednání
Musí být srozumitelný, určitý a mít požadovanou formu, kterou stanoví zákon nebo ujednání stran
Existují dva způsoby projevu vůle: konáním nebo nekonáním (opomenutím), přičemž se tak může dít výslovně nebo konkludentně (jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (např. posunek, pokývnutí hlavy, přeškrtnutím atd.)
→ opomenutí NENÍ mlčení – mlčením se žádná vůle neprojevuje → v občanském právu neplatí rčení, že mlčení je souhlas - Vyvolání právních následků s tímto projevem vůle spojených
Náležitosti právního jednání:
- Subjekt: osoba, která jedná musí mít právní osobnost a musí být svéprávná alespoň pro dané právní jednání
- Vůle = vnitřní vztah jednajícího k zamýšlenému následku
→ bez vůle jednajícího subjektu se nejedná o právní jednání
Bez vůle jedná např. ten, kdo byl k jednání donucen - Projev vůle: musí být určitý, srozumitelný a náležitou formu
Určitý: je jednoznačný a nelze z něj vyvodit žádné pochybnosti, o jaké jednání se jedná
Srozumitelný: rozlišujeme absolutní (srozumitelná pro každého) a relativní srozumitelnost (srozumitelná pouze pro některé osoby)
Náležitá forma: každý si může pro své právní jednání zvolit jakoukoliv formu, pouze v některých případech je vyžadována náležitá forma - Předmět projevu vůle: předmět by měl být možný a dovolený
Druhy právních jednání
Podle počtu stran rozlišujeme:
- Jednostranné: spočívá v projevu vůle jednoho subjektu (osoby)
→ např. výpověď, odstoupení od smlouvy, závěť - Dvoustranné a vícestranné: vyžaduje ke svému vzniku shodné projevy vůle dvou nebo více stran
→ např. kupní smlouva, vícestranná směnná smlouva či smlouva o ustanovení společnosti
→ tato klasifikace není totožná s rozlišováním jednostranně, dvoustranně či vícestranně zavazujících právních jednání – kritériem tohoto třídění je, zda povinnost k plnění má jenom jedna strana nebo obě strany, např. darovací smlouva je dvoustranným právním jednáním, ale povinnost plnit má pouze dárce vůči obdarovanému – jde o právní jednání jednostranně zavazující
Dále právní jednání dělíme na:
- Jednostranné adresované: musí dojít do sféry dispozice adresáta – postačí, že adresát nabyl možnosti se s právním jednáním seznámit (např. oznámení o uložení zásilky bylo vhozeno do schránky), ale nemusí ji využít
- Jednostranné neadresované: je dovršeno již okamžikem, kdy byl projev vůle učiněn
Rozdíl mezi zdánlivým a neplatným právním jednáním:
Ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží, nemá právní relevanci a bere se jako by neexistovalo
Výklad právních jednání
= interpretační pravidla právních jednání
- Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu – základní interpretační pravidlo
- OZ klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob
Pokud má být právním jednáním zastřeno jiné jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy
→ nejedná se o konverzi zastřeného jednání, ale o prosazení skutečné vůle jednajícího – ten může chtít zastírajícím jednáním zastřít svou skutečnou vůli → právně relevantní je toto zastřené jednání
- Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, pokud byl takový úmysl druhé straně znám anebo pokud o tom musela vědět
→ pokud takový úmysl nelze zjistit, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen → tzv. modelový adresát - Přihlíží se ke praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají
- V případě různého výkladu použitého výrazu se vyloží použitý výraz v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první
- V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně
→ pokud druhá strana není podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám – ochrana slabší strany - Pokud není jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, která nemá donucující účinky
→ jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, pokud prokáže, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna – ochrana slabší strany
Forma právních jednání
NOZ umožňuje zvolit si libovolnou formu, pokud není forma stanovena ujednáním stran nebo zákonem
→ tím podporuje autonomii volby formy v soukromoprávních vztazích
Písemnou formu vyžaduje právní jednání:
- Kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k věci nemovité
- Kterým se mění nebo ruší věcné právo k věci nemovité
→ pokud v takovém právním jednání jedná více osob, vyžadují se podpisy všech osob na téže listině
Písemná forma je zachována v případě právního jednání učiněného elektronickými nebo jinými technickými prostředky
Pokud vyžaduje zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě, pokud vyžaduje tuto formu jen ujednání stran, lze obsah jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje
Soukromé a veřejné listiny
U soukromé listiny platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost
→ výjimku tvoří písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž dochází při běžném provozu závodu (např. faktury)
Veřejná listina = listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon
Veřejná listina zakládá vůči každému plný důkaz o původu listiny, době jejího pořízení, jakož i o skutečnostech, které se udály nebo byly provedeny, dokud není prokázán opak
Může být zrušena jinou veřejnou listinou