Právní skutečnosti

= skutečnost, která podle zákona musí nastat, aby se někdo stal subjektem oprávnění a povinností, které jsou pro určitou skutkovou situaci obecně stanoveny v zákoně
= právní důvod (okolnosti, děje a činy), na jehož základě vzniká právní následek (vznik, změna nebo zánik právních vztahů – subjektivních práv a povinností)
→ např. uzavřením nájemní smlouvy vzniká mezi stranami závazkový právní vztah nájmu – uplynutím sjednané doby nezanikne nájemní smlouva, ale nájem
Právní následky může určit také ujednání stran

Subjektivní práva a povinnosti mohou vznikat:

  1. Přímo ze zákona (ipso iure): ve výjimečných případech → zákon sám stanoví právo nebo povinnost, aniž by k tomu vyžadoval splnění nějaké podmínky, např. plně svéprávným se člověk stává zletilostí, zletilosti nabývá dovršením 18 roku věku
  2. Na základě podmínek stanovených zákonem: těmto podmínkám se také říká zákonem předvídané právní relevantní skutečnosti
    1. Konstitutivní rozhodnutí státního orgánu
    2. Chování subjektů práva
    3. Skutečnosti nezávislé na chování subjektů práva

Dělení právních skutečností

Podle závislosti na lidské vůli:

  1. Subjektivní právní skutečnosti: závislé na lidské vůli, patří sem právní jednání a protiprávní jednání
    → právní jednání se dále dělí na determinované a nedeterminované
  2. Objektivní právní skutečnosti či právní události: nezávislé na lidské vůli
    události existující mimo vůli lidí, s nimiž objektivní právo spojuje právní následky, např. narození, smrt člověka, plynutí času atd.
    na tyto události nemůže mít člověk bezprostřední vliv, může je však předvídat a činit opatření, aby právní následky s nimi spojené popřípadě nenastaly (např. živelní pohromy)

Podle doby působení:

  1. Jednorázové
  2. Trvající (stavy)

 Podle nutnosti jejich důkazu:

  1. Dokázané
  2. Známé (notorické)
    dále se dělí na obecně známé a úředně známé
  3. Předpokládané (prezumované)
    → dále se dělí na vyvratitelné a nevyvratitelné

Právní jednání

Jedná se o nejčastější subjektivní právní skutečnost

Problematika je upravena v části I. – obecné, hlavě V, dílu 1, §545-599 OZ

Nová občanskoprávní úprava upustila od dosavadního použití pojmu ‚právní úkon‘ za tradiční pojem ‚právní jednání‘

Právní jednání bude takové, které:

  1. Obsahuje prohlášení vůle, že určité právní účinky mají nastat, a s kterým
  2. Právní řád, dobré mravy, zvyklosti a zavedená praxe stran právě tyto účinky spojuje

Podle §545 právní jednání vyvolává právní následky:

  1. Jež jsou vyjádřeny v právním jednání
  2. Plynoucí ze zákona
  3. Plynoucí z dobrých mravů
  4. Plynoucí ze zvyklostí
  5. Plynoucí ze zavedené praxe stran

Pojmové znaky:

  1. Existence vůle, která musí být vážná
    → nevážná vůle je např. jednání v žertu, při hře, jednání učiněná ve divadle atd.
    → o právní jednání NEJDE, pokud nebyla projevena vážná vůle – takové jednání je zdánlivé
    Projevená vůle musí být také svobodná (pokud není, jedná se o zdánlivé jednání)
  2. Projev vůle navenek – bez projevu vůle se nejedná o právní jednání
    Musí být srozumitelný, určitý a mít požadovanou formu, kterou stanoví zákon nebo ujednání stran
    Existují dva způsoby projevu vůle: konáním nebo nekonáním (opomenutím), přičemž se tak může dít výslovně nebo konkludentně (jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (např. posunek, pokývnutí hlavy, přeškrtnutím atd.)
    → opomenutí NENÍ mlčení – mlčením se žádná vůle neprojevuje → v občanském právu neplatí rčení, že mlčení je souhlas
  3. Vyvolání právních následků s tímto projevem vůle spojených

Náležitosti právního jednání:

  1. Subjekt: osoba, která jedná musí mít právní osobnost a musí být svéprávná alespoň pro dané právní jednání
  2. Vůle = vnitřní vztah jednajícího k zamýšlenému následku
    → bez vůle jednajícího subjektu se nejedná o právní jednání
    Bez vůle jedná např. ten, kdo byl k jednání donucen
  3. Projev vůle: musí být určitý, srozumitelný a náležitou formu
    Určitý: je jednoznačný a nelze z něj vyvodit žádné pochybnosti, o jaké jednání se jedná
    Srozumitelný: rozlišujeme absolutní (srozumitelná pro každého) a relativní srozumitelnost (srozumitelná pouze pro některé osoby)
    Náležitá forma: každý si může pro své právní jednání zvolit jakoukoliv formu, pouze v některých případech je vyžadována náležitá forma
  4. Předmět projevu vůle: předmět by měl být možný a dovolený

Druhy právních jednání

Podle počtu stran rozlišujeme:

  1. Jednostranné: spočívá v projevu vůle jednoho subjektu (osoby)
    → např. výpověď, odstoupení od smlouvy, závěť
  2. Dvoustranné a vícestranné: vyžaduje ke svému vzniku shodné projevy vůle dvou nebo více stran
    → např. kupní smlouva, vícestranná směnná smlouva či smlouva o ustanovení společnosti
    → tato klasifikace není totožná s rozlišováním jednostranně, dvoustranně či vícestranně zavazujících právních jednání – kritériem tohoto třídění je, zda povinnost k plnění má jenom jedna strana nebo obě strany, např. darovací smlouva je dvoustranným právním jednáním, ale povinnost plnit má pouze dárce vůči obdarovanému – jde o právní jednání jednostranně zavazující

Dále právní jednání dělíme na:

  1. Jednostranné adresované: musí dojít do sféry dispozice adresáta – postačí, že adresát nabyl možnosti se s právním jednáním seznámit (např. oznámení o uložení zásilky bylo vhozeno do schránky), ale nemusí ji využít
  2. Jednostranné neadresované: je dovršeno již okamžikem, kdy byl projev vůle učiněn

Rozdíl mezi zdánlivým a neplatným právním jednáním:
Ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží, nemá právní relevanci a bere se jako by neexistovalo

Výklad právních jednání

= interpretační pravidla právních jednání

  1. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu – základní interpretační pravidlo
  2. OZ klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob

Pokud má být právním jednáním zastřeno jiné jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy
→ nejedná se o konverzi zastřeného jednání, ale o prosazení skutečné vůle jednajícího – ten může chtít zastírajícím jednáním zastřít svou skutečnou vůli → právně relevantní je toto zastřené jednání

  1. Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, pokud byl takový úmysl druhé straně znám anebo pokud o tom musela vědět
    → pokud takový úmysl nelze zjistit, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen → tzv. modelový adresát
  2. Přihlíží se ke praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají
  3. V případě různého výkladu použitého výrazu se vyloží použitý výraz v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první
  4. V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně
    → pokud druhá strana není podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám – ochrana slabší strany
  5. Pokud není jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, která nemá donucující účinky
    → jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, pokud prokáže, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna – ochrana slabší strany

Forma právních jednání

NOZ umožňuje zvolit si libovolnou formu, pokud není forma stanovena ujednáním stran nebo zákonem
→ tím podporuje autonomii volby formy v soukromoprávních vztazích

Písemnou formu vyžaduje právní jednání:

  1. Kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k věci nemovité
  2. Kterým se mění nebo ruší věcné právo k věci nemovité

→ pokud v takovém právním jednání jedná více osob, vyžadují se podpisy všech osob na téže listině
Písemná forma je zachována v případě právního jednání učiněného elektronickými nebo jinými technickými prostředky

Pokud vyžaduje zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě, pokud vyžaduje tuto formu jen ujednání stran, lze obsah jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje

Soukromé a veřejné listiny

U soukromé listiny platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost
→ výjimku tvoří písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž dochází při běžném provozu závodu (např. faktury)

Veřejná listina = listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon
Veřejná listina zakládá vůči každému plný důkaz o původu listiny, době jejího pořízení, jakož i o skutečnostech, které se udály nebo byly provedeny, dokud není prokázán opak
Může být zrušena jinou veřejnou listinou

Kategorie:

Použité produkty

Kuličkové pero UNI Jetstream - 0.5/0,38 mm

75.00 

Sada 6 washi pásek, různé varianty

149.00 

Další zápisky