Státní občanství

STÁTNÍ OBČANSTVÍ

• Obyvatelstvo státu = jedinci, kteří obývají dané státní území a kteří podléhají státní moci

→ každý jedinec má ve státě určité právní postavení – právní status, který vyjadřuje jeho vztah ke státu

HISTORIE STÁTNÍHO OBČANSTVÍ

• Představa občanství vznikla již ve starověkém Řecku(zejména v Athénách): občanem je ten, kdo může obcovat s jinými, a tím spolu s nimi vytvářet obec
• V Athénách bylo občanství založeno na principu ius sanquinis → bylo pro ně typické spojení s politickými právy (účast na správě) a zvláštními povinnostmi (věrnost obci, její obrana, vojenská služba, dodržování práva, placení daní, starat se o hrobky předků)

• Předchůdcem státního občanství v moderním smyslu byla její úprava ve starověkém Římě ve výnosu Constitutio Antoniniana z roku 212 n. l.
• Římané chápali, že občanem (Civis Romanus) může být jen svobodný člověk, který přísluší k nějaké městské obci

• Středověké pojetí občanství bylo opět vázáno na místo pobytu (zejména na město) → předchůdce dnešního samosprávného občanství, protože bylo významné zejména v městských republikách (např. Benátky)

• Moderní pojetí občanství se vytváří od konce 18. století při vzniku velkých kodifikací soukromého práva, které musely vymezit i postavení cizinců → rozlišily občany na dvě skupiny:
  • Osoby, které jsou ve zvláštním vztahu ke státu a mají plný rozsah práv a povinností
  • Osoby, které občany nejsou, a jejichž postavení se může od postavení občanů odchylovat

• ABGB 1811 zavedl jednotné rakouské občanství
• Nevolnictví neumožňovalo pohyb osob, proto se uplatňoval princip ius soli (až Code Civil obnovuje římskou zásadu ius sanquinis)

OBČANSTVÍ
Status FO na území státu může mít podobu:

• Státní občané
• Cizinci
  • Občané cizích států
  • Bezdomovci (= osoby bez občanství)
  • Azylanti

• Z toho, jaký má osoba status ve státě, vyplývají její práva a povinnosti ve vztahu k danému státu
• Práva občana spočívají zejména v právu FO na ochranu ze strany státu a jeho území i mimo ně (diplomatická ochrana), v právu pobytu na jeho území a v právu účasti na správě veřejných záležitostí (např. volby či referendum)
• Povinnosti občana jsou především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území

STÁTNÍ OBČANSTVÍ
= vztah mezi jedincem a státem, který je výlučný, trvalý a bezprostřední

• Výlučnost = takovýto vztah by neměl existovat mezi stejným jedincem a jiným státem x neplatí vždy – dvojí státní občanství
• Trvalost = časové neomezení tohoto vztahu x je možné ze zákonem stanovených důvodů občanství pozbýt
• Bezprostřednost = vztah není zprostředkován jiným subjektem, ale jde o přímý vztah jedince a státu

• Státní občanství je nejužší vztah jedince ke státu → je jak právním statusem člověka, právním vztahem mezi ním a státem, tak i zvláštním subjektivním právem, kdy vzniká právní nárok na jeho nabytí nebo zachování
• Občanem se může stát pouze fyzická osoba a občany může mít jen stát

• Státní příslušnost – zahrnuje i příslušnost právnických osob ke státu
• Příslušník = FO, která je státním občanem smluvního státu, nebo PO, která má sídlo na území smluvního státu

DRUHY OBČANSTVÍ

1. Vnitřní občanství (citizenship) ve vnitrostátním právu
2. Vnější občanství (nationality) v mezinárodním právu
3. Obecný pojem občanství – charakterizuje zvláštní vztah FO a státu
4. Funkcionální pojem občanství – pro určitý účel charakterizuje jako občana i někoho, kdo jím není nebo nebyl, např. ‚pro účely tohoto zákona‘
5. Občanství federativního státu
6. Občanství členského státu federace

Občanství na úrovni samosprávných celků

• Jedná se zejména o občanství obce
• Osoby jsou vybaveny určitým statusem, který je odlišuje od jiných obyvatel
• Typická oprávnění občanů obce:
  • Volební právo do obecných orgánů
  • Právo vykonávat v obci veřejné funkce
  • Právo iniciativy (podávat návrhy nebo petice)
  • Právo účasti na jednání
  • Právo podávat stížnost atd.

• Je příkladem nuceného svazku, který vzniká ze zákona a nelze se ho vzdát
• Zánik nastává pouze změnou bydliště

Občanství supranacionálního celku

• Občanství EU vzniklo v roce 1922 podle 2. části Maastrichtské smlouvy a v současnosti funguje podle Smlouvy o fungování EU a Charty základních práv EU
• EU občanství neuděluje ani neodmítá, to je věcí členských států
• Občanství EU nenahrazuje občanství členského státu, pouze je doplňuje → akcesorická povaha → má zásadní význam pro fungování EU jako jednotného prostoru pro pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu
• Rozlišuje práva všech a práva svých občanů, kam patří například:

• Právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států
• Právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu
• Petiční právo k Evropskému parlamentu atd.
• Zcela zásadní je zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti

PRÁVNÍ ÚPRAVA STÁTNÍHO OBČANSTVÍ

• Vnitrostátní úprava je většinou obsažena ve zvláštních zákonech o státním občanství, občas v civilních kodexech
• Po Francouzské revoluci se rozvinula potřeba ústavní úpravy státního občanství
• Rozvoj mezinárodních styků vyvolal potřebu upravit postavení občanů z hlediska vztahů mezi státy prostřednictvím dvoustranných a multilaterálních smluv
• První pokus o univerzální úmluvu pochází z roku 1930, kdy byla v Haagu uzavřena Konvence o některých otázkách vztahujících se ke kolizím zákonů o občanství
• Významné mezinárodněprávní úmluvy:
  • Úmluva o státním občanství vdaných žen z roku 1957
  • Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 (zakazuje vázat občanství na rasu)
  • Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997

VZNIK STÁTNÍHO OBČANSTVÍ

1. Původní – není vázáno na občanství někoho jiného, patří sem naturalizace, nabytí úřadu ve státě, nalezení na území státu
2. Odvozené – nabytí v návaznosti na občanství někoho jiného, patří sem odvození od občanství rodičů, osvojitele, předků

Rozlišení podle možnosti vyjádření vůle FO:

1. Na základě volního aktu – s přivolením nebo na výslovnou žádost budoucího občana
2. Nabytí ex necessitate iuris – zejména uplatnění principu ius soli, ale i sňatek, mezinárodní smlouva či zákon

1. Narození (filiace)

Narozením lze občanství nabýt podle dvou základních principů:

• Princip ius sanquinis – právo krve

• Vychází z principu personality
• Dítě nabývá občanství po rodičích → stává se občanem státu, jehož občanství mají rodiče
• Princip ius soli – právo půdy

• Vychází z principu teritoriality
• Dítě nabývá občanství podle místa narození → stává se občanem státu, na jehož území se narodí
• Uplatňuje se zejména ve státech, které se osídlovaly a potřebovaly občana, např. USA

V ČR se při nabývání občanství vychází z obou principů: dítě nabývá narozením státní občanství ČR, pokud je alespoň jeden z rodičů občanem ČR nebo pokud jsou rodiče osobami bez státního občanství (bezdomovci), alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území ČR a dítě se na jejím území narodí

Dvojí/víceré občanství (bipolitismus, multipolitismus) může vzniknout pokud jsou rodiče příslušníky státu, který vychází z principu ius sanquinis, ale zároveň se dítě narodí na území státu, který vychází z principu ius soli

→ státy se tomu snaží čelit prostřednictvím dvoustranných a vícestranných úmluv

2. Naturalizace (udělení na žádost)

Stát může udělit osobám občanství na jejich žádost, pokud splní podmínky vyžadované daným státem.
Státní občanství v ČR lze na žádost udělit FO, která:

• Má v ČR nejméně 5 let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje
• Prokáže, že nabytím občanství ČR pozbyde dosavadní občanství nebo prokáže, že pozbyla dosavadní občanství (pokud nejde o bezdomovce nebo uprchlíka)
• Nebyla v posledních 5 letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin
• prokáže znalost českého jazyka

3. Osvojení – dítě nabývá občanství svých osvojitelů

4. Určení otcovství (legitimace) – dítě nabývá občanství otce
5. Opce (volba) – dochází k ní např. při zániku státu, kdy mají občané možnost optovat pro občanství některého z nástupnických států

6. Sňatek – tímto způsobem je možnost získat občanství druhého manžela

ZÁNIK STÁTNÍHO OBČANSTVÍ

• Způsobem pozbytí občanství je zejména expatriace = propuštění ze státoobčanského svazku
• Propuštění je možné buď:

1. Na žádost občana – stát má buď možnost rozhodovat, zda propuštění povolí nebo ne (povolovací systém, např. Irsko) nebo je propuštění občana nezávislé na vůli státu (např. Velká Británie, USA) – je pouze projevem vůle občana při splnění požadovaných podmínek (např. podmínka dvojího občanství)
2. Nabytím jiného občanství na vlastní žádost
3. V případě zániku státu

• Denaturalizace = odnětí občanství nabytého naturalizací
• Denacionalizace = odnětí občanství nabytého filiací
• Vystěhování se ze státu s úmyslem se nevrátit
• Dříve to bylo možné i soudním rozhodnutím

• V demokratických státech platí princip, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven občanství
• Nabývání a pozbývání konkrétně upravuje zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR

CIZINCI

Mezi cizince patří:

• Občané cizích států
• Osoby bez státního občanství – apatridé (bezdomovci)
• Azylanti (uprchlíci = osoby, kterým byl udělen status uprchlíka)

→ uprchlíci jsou buď občané státu nebo bezdomovci

• Práva a povinnosti cizinců jsou ovlivněny zejména tím, zda má cizinec povolen v republice trvalý pobyt
• Cizinci v ČR nemají volební právo ani nemají právo na bezplatnou zdravotní péči za zákonem stanovených podmínek či právo na bezplatné studium na státních základních a středních školách

• Cizinci spadají při pobytu v ČR pod režim zákona o pobytu cizinců, azylanti pod režim zákona o uprchlících, které jim vymezují jejích práva a povinnosti