Prameny práva

pramen práva má trojí význam:
1. vyjadřuje vnější formu právních norem (pramen práva ve formálním smyslu)
  - formy, které obsahují právní normy, dodávají obsaženým pravidlům povahu a význam
  - právní normou je pouze takové pravidlo chování, které má státem uznanou formu pramene práva
2. je chápán jako zdroj obsahu norem (pramen práva v materiálním smyslu)
  - zdroje obsahu práva, prameny determinující obsah právních norem (např. stav dané společnosti, státu a politického režimu, její tradice a zvyklosti atd.)
  - materiálními prameny práva se rozumí společensko-historický kontext, ve kterém právo vzniká
3. je chápan jako zdroj poznání práva (pramen práva v gnozeologickém smyslu)
  - veškeré informace o právu a jeho společenském působení
  - zdrojem poznání nemají být jenom zákony či jiné právní předpisy a precedenty (= formální smysl), ale i rozhodnutí orgánů veřejné moci individuální povahy = individuální právní akty (soudní rozhodnutí – judikatura, smlouvy, právní literatura apod.)

Prameny práva jako formy právních pravidel

jsou historicky proměnlivé, a i v současnosti jsou spojeny s odlišnými typy právní kultury = velkými právními systémy, jejichž podstatnou charakteristiku zároveň představují
Existují tři hlavní právní systémy:
- kontinentální
- anglosaský (angloamerický)
- islámský

ve formálním smyslu se rozlišují čtyři základní prameny práva:
- právní předpis
- soudní precedens
- normativní právní smlouva
- právní obyčej

právní řád = soustava pramenů práva

Právní předpisy

obecně závazné normativní právní akty
právní předpis je výsledkem legislativního procesu → takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování
jsou rozhodujícím pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury, uplatňují se ale i v angloamerickém (statute law) a islámském typu
příznačná je hierarchická výstavba soustavy právních předpisů, vytvořená na základě jejich právní síly
- ta souvisí s postavením normotvorného orgánu veřejné moci, který má pravomoc přijímat určitý typ právního předpisu v soustavě těchto orgánů
- nejvyšší právní sílu mají zákony (mezi nimi pak ústavní zákony)
výhodou předpisů je přehlednost a dostupnost; nevýhodou je menší pružnost práva

rozdíl je mezi právními předpisy a individuální právní akty (např. rozsudek soudu, trestní příkaz, platební rozkaz atd.), které NEJSOU prameny práva → jsou to formy aplikace právních předpisů na konkrétní případy
interní normativní akty také NEJSOU prameny práva, i když mají normativní charakter (např. směrnice, instrukce, statuty, organizační a pracovní řády atd.)
- jsou závazné jen pro účastníky určitého vztahu, kterého se týkají – na základě principu personality

právní předpisy ve formě zákonů mají podobu kodexů (zákoníků), které upravují problematiku určitého právního odvětví
jejich výhodou je přehlednost, systematičnost a nerozpornost právní úpravy
jejich právní síla je stejná jako jiných zákonů
v právních řádech kontinentálního typu právní kultury se vyskytují nejméně čtyři zákoníky: občanský zákoník, trestní zákoník, občanský soudní řád a trestní řád

Soudní precendenty

soudní precedens = druh judikátu (soudního rozhodnutí), který je prvním řešením daného, dosud právem neupraveného, případu, který je závazný pro obdobné případy v budoucnosti
uznáván jako formální pramen práva v angloamerickém typu právní kultury (judge made law, case law) a v mezinárodním právu
v kontinentální typu rozhodnutí vyšších soudů NEJSOU formálně obecně závazná a vymahatelná
- klíčové judikáty, vytvořené podle zákonů a normativních právních smluv, mají quasiprecedenční význam (= působí jako by byly pramenem práva)

precedenty mají dva charakteristické znaky:
- originálnost → precedens je první rozhodnutí v dané věci
- formální obecná závaznost → precedens je závazný pro obdobné případy

pro precedenty platí:
- určitý pozitivní moment – přestavují pružný model tvorby práva
- určitý negativní moment – nižší míra právní jistoty, menší předvídatelnost práva

precedens je individuální právní akt = rozhodnutí, které řeší konkrétní případ (má kazuistickou povahu)
- obecný charakter získá teprve používáním jako vzorové pravidlo pro obdobné případy
soudy vytvářejí svá precedenční rozhodnutí podle právních principů a eventuálně právních obyčejů
- důraz se klade na racionálnost rozhodnutí a přesvědčivost jeho odůvodnění, a to z hlediska spravedlnosti (ratio a ekvita vystupují jako zdroj rozhodnutí)
- ta část odůvodnění rozhodnutí, která má charakter precedentu se nazývá ratio decidendi (= smysl rozhodování) → jedná se o normativní větu použitelnou na další obdobné případy
- ta část odůvodnění rozhodnutí, která se týká jedinečného případu řešeného soudem a která nemá obecnou závaznost se nazývá obiter dictum (= faktická poznámka soudce, která nemá sílu precedentu)

zásada stare decisis (= setrvat u rozhodnutého) znamená, že precedenční rozhodnutí se aplikuje na podobné případy a nemůže být bezdůvodně měněno → zajištění stability práva
od precedentu je možné se odchýlit, pokud nově řešený případ má odlišné znaky (= metoda distinkcí) nebo pokud se podstatně změnily okolnosti oproti těm, za nichž byl přijat (pravidlo rebus sic stantibus = za daného stavu věcí)
pouze pro zásadní změnu okolností, může soud, který precedenční rozhodnutí přijal, vyřadit toto rozhodnutí z užívání (overruling)
v oblasti evropského práva mají soudní rozhodnutí velký význam

Normativní právní smlouvy

normativní právní smlouva = druh smlouvy obsahující právní normy jako obecně závazná pravidla chování
vznikají na základě konsensu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí jako právní předpisy
v současnosti jsou nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva
nejznámější mezinárodní smlouvou je Charta OSN
v současnosti je typické, že demokratické státy přebírají normativní právní smlouvy z mezinárodního práva do vnitrostátního
zásadní význam mají pro právo Evropské unie → celá základní struktura Evropských společenstvích a EU byla vybudována mezinárodními smlouvami

zvláštním druhem normativních právních smluv jsou kolektivní smlouvy, které upravují pracovní a sociální otázky (jsou uzavírány mezi svazy zaměstnanců a odbory)
- jsou pramenem vnitrostátního práva
- v ČR mohou jít nad rámec zákona (obsahují např. určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě)
- způsob jejich uzavírání a základní obsahové charakteristiky jsou upraveny zákonem
Pramenem práva jsou kolektivní smlouvy vyššího typu

Právní obyčeje

jsou nejstarším pramenem práva, v současnosti mají ale omezený význam
pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem → netvoří se cílevědomě
jedná se o nepsané právo → konflikt s požadavkem formální účinnosti právní normy
- v průběhu doby ale vznikaly nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů
obyčejové právo začalo ustupovat psanému právu na začátku 19. století a v určitých oblastech Evropy až ve 20. století

vyznačují se dvěma typickými rysy:
- usus longaevus = zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný
- opinio necessitatis = skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je uznán a sankcionován státem → stává se pramenem práva a jedná se o opinio iuris

v současnosti se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii a v islámském právu
v kontinentálním právu není pramenem práva
je třeba rozlišovat od jistých zvyklostí – uzancí (např. ústavní zvyklosti, dobré mravy, obchodní zvyklosti atd.), které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu

Jiné prameny práva

v angloamerickém typu (částečně i v mezinárodním právu) mají subsidiární význam i další prameny práva
uplatní se zejména při tvorbě soudních precedentů:
- odborná literatura, communis opinio doctorum (společné mínění učenců)
- rozum (ratio)
- spravedlnost (equita)
- právní principy
za formální prameny práva se ale nadále nepovažují