Řecká filosofie
- tvoří nejdůležitější část antické filosofie
- rozvíjela se v období od 6. století př. n. l. až do konce starověku
- řečtí filozofové mají dodnes zásadní význam → otevřeli hlavní filozofické otázky a vypracovali základy filozofické metody
- řecká filosofie vzniká jako způsob racionálního uvažování a argumentování o otázkách o původu světa, o dobru a zlu, o postavení člověka, o povaze společnosti apod. → dříve na tyto otázky odpovídal mýtus
- když se v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začal rozvíjet dálkový obchod, začaly vznikat jazykově i kulturně smíšené společnosti a mýtické tradice různých kultur se začaly zpochybňovat → lidé začali pochybovat o výkladu světa, jak jej podávaly básně Homéra a Hésioda
- filosofie nejdříve vznikala v okrajových oblastech řecké kultury (v Iónii, na Sicílii a v jižní Itálii) jako způsob hledání pravdivého poznání skutečnosti a člověka, který by se opíral pouze o rozumovou úvahu a argumenty (nikoliv o tradované autority)
- období západní antické filosofie se dělí na čtyři etapy:
- Předsókratovská filosofie (6. – 5. století př. n. l)
- zabývá se otázkami o původu světa a možnostech pravdivého poznání
- hlavní střediska byla v Iónii, na egejských ostrovech a na Sicílii
- patří sem:
- Mílétská škola (Thalés z Mílétu)
- zdejší myslitelé – iónští přírodní filosofové – využili matematických a geometrických znalostí Babylóňanů a dalších národů Předního východu a dále je rozpracovali
- položili základ řeckému myšlení a tím také moderní vědě
- Pýthagorejská škola (Pýthagorás a jeho žáci)
- založena Pythagorem kolem roku 530 př. n. l.
- vychází z esoterických úvah o významu čísel
- Elejská škola (Xenofanés)
- první antický filosofický směr, který se zabýval řešením otázek naprosto obecně (metafyzika)
- prvním autorem myšlenky neproměnlivého jsoucna byl Xenofanés
- byli odpůrci hérakleitovských názorů (Vše plyne) a svou teorií poznání
- Hérakleitos z Efesu
- byl samotář a nepřítel demokracie
- podle něj je svět nestvořený a existuje od věčnosti → všechno dění ve světě řídí logos a jím se mají lidé řídit
- Pluralisté (Anaxagorás)
- směr, který zdůrazňuje neredukovanou mnohost a rozmanitost světa nebo zkušenosti
- Atomisté (Démokritos)
- směr, který chápe vesmír jako složený z nedělitelných, neměnných a věčných částí, které se pohybují v prázdnu
- snažili se o materialistický a deterministický výklad světa a popírali spojitost látky
- Mílétská škola (Thalés z Mílétu)
- Klasické období athénské filosofie (5. – 4. století př. n. l)
- vrcholné období – pozornost se soustřeďuje na člověka a lidskou společnost, na podmínky dobrého života a začíná i soustavné studium přírody
- nejdůležitějším střediskem jsou Athény
- patří sem:
- Sókratés
- na rozdíl od svých předchůdců (kteří pátrali po původu a příčinách světa) se soustředil na zájem člověka a společnosti
- Platón
- založil athénskou Akademii, která se stala vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím
- spolu se Sókratem se věnoval otázkám člověka a lidské společnosti
- Aristotelés
- na rozdíl od jeho učitele Platóna se snažil obsáhnout a uspořádat všechno předmětné vědění té doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění
- Sofisté (Prótagorás z Abdér)
- obcházeli města a profesionálně vyučovali nejrůznějším naukám, např. počtářství, astronomii, geometrii, hudbu a zejména rétoriku
- Kynismus (Antisthenés)
- opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace → upřednostňovali skromnost a jednoduchost
- Sókratés
- Helénistické období (3. – 2. století př. n. l.)
- obrací se k otázkám etiky či praktické filosofie
- v tomto období pokračuje rozvoj jednotlivých věd
- středisko se posouvá do Alexandrie a později do Říma
- Latinská filosofie (1. st. př. n. l. – 5. století n. l.)
- věnuje se převážně otázkám práva, spravedlnosti a dobré vlády
- postupně se přechází z řečtiny do latiny a začínají se také prosazovat myšlenkové vlivy a zejména křesťanství
- patří sem tyto myšlenkové proudy:
- Stoicismus (Seneca, Marcus Aurelius)
- zabývali se aktivním vztahem mezi kosmickým determinismem a lidskou svobodou → za cestu k svobodě považovali život v souladu s přírodou
- Epikureismus (Epikúros)
- snažili se dosáhnout ideálu duševního klidu a blaženosti, dosažených rozumným užíváním života
- Skepticismus (Pyrrhón z Élidy)
- zpochybňovali možnost pravdivého poznání
- Eklekticismus (Marcus Tullius Cicero)
- vybírali si z rozmanitých filosofických systémů a stylů směrodatná stanoviska a závěry a dále je rozvedli nebo z nich vyvozovali další závěry
- Novoplatónismus (Plótínos)
- obnovení Platónovy filosofie
- Stoicismus (Seneca, Marcus Aurelius)
- Předsókratovská filosofie (6. – 5. století př. n. l)
