Objektivní vs subjektivní právo
OBJEKTIVNÍ PRÁVO
- souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem
- právní normy se vyznačují formální účinností a jsou obsaženy v oficiálních, státem uznávaných pramenech práva
- dává odpověď na otázku quid iuris (= co v daném případě platí jako právo, jaká právní norma v daném případě platí)
- nevzniká nezávisle na lidské vůli, je poznamenáno také subjektivními vlivy
- časem se odděluje of svého tvůrce a působí na něm do značné míry nezávisle
PŘÍKLAD: právní norma stanoví, že alkohol může pít pouze osoba starší 18 let
SUBJEKTIVNÍ PRÁVO
- možnost chování zaručenou právním subjektům objektivním právem
- struktura subjektivního práva zahrnuje samotnou možnost chování a k tomu odpovídající právní povinnost (= nutnost chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce)
- významný rozdíl je mezi subjektivním právem a vlastním chováním v jeho mezích = výkon práva
- subjektivní práva se dělí na:
- relativní = konkrétní povinnost jednoho subjektu vůči druhému; vůči jiným osobám nepůsobí; např. právo věřitele vůči dlužníkovi na zaplacení dluhu
- absolutní = působí vůči všem (erga omnes) – vůči neurčitému počtu subjektů povinností, např. vlastnické právo
PŘÍKLAD: právo plnoleté osoby alkohol požít a odpovídající povinnost osoby obsluhující v baru mu alkohol prodat
