Vývoj římského práva

• základy sahají do obyčejového práva (= založené na právních obyčejích)
• psaná podoba v 449 př. n. l. → zákon dvanácti desek
  • vrcholí za císaře Justiniána I. po roce 530 → kodifikace římského práva = základ moderního evropského práva
  • římské právo rozšířeno pomocí právních škol (glosátoři, komentátoři, atd.)
• 18. a 19. století: římské právo vytlačováno z právních systémů
• největší příspěvek Římanů k právu je vynález profesionálních právníků
• dlouhý vývoj ovlivněn politickou situací:
  • etruská nadvláda → vládli králové, Řím městským státem
  • doba republiky
  • doba císařství = vytvoření supervelmoci

OBYČEJOVÉ PRÁVO

• mos maiorum
• nepsané a platilo již před vytvořením státu
• spojeno s náboženskými představami a považováno za projev vůle bohů → tresty jako např. prokletí
• první vykladači a soudci byli kněží (pontifikové)
• podmínky pro zavedení obyčejového práva do právních systémů:
  1. longa consuetudo (dostatečně dlouhé fungování)
  2. opinio necessitatis (názor, že jde o nutná opatření)
• dva základní systémy:
  1. fas = řešil vztahy člověka a bohů
  2. ius = řešil vztahy lidí
• v době královské vydával zákony král → leges regiae
• tehdejší zákonodárství: král spolu se senátem připravil návrh zákona, o kterém se hlasovalo na lidovém shromáždění
• král: nejvyšší představitel moci, nejvyšší reprezentant státu vůči bohům i zahraničí; trestající pravomoc
• existuje rovnost občanů a institucí x ženy považovány za nezpůsobilé k právnímu jednání

PRÁVO V OBDOBÍ REPUBLIKY

• systém volných úředníků → princip kolegiality (= shoda všech úředníků; právo veta jako nesouhlas – ius intercessionis)
• volba úředníků a nespokojenost s nimi vedlo ke vzniku zákona dvanácti desek → počátek římského práva
  • obsahem práva bylo:
    1. právo soukromé (hmotné a procesní)
    2. právo trestní
  • základní zásadou byla nedotknutelnost vlastnictví
  • svobodní občané si byli rovni
  • právo je v raném stádiu → trest je považován za pomstu, ale má odpovídat míře provinění
• zákony nejčastěji vznikaly z činnosti úřadů bez legislativních kompetencí → nejefektivnější byl úřad pontifika → základ ius civile
• 367 př. n. l.: založení magistrátu (úřadu) městského praetora (zlomil moc pontifiků) → největší představitel soudní moci – praetoři
  • ovlivňovali první fázi soudního řízení (ius in iure)
  • mohli ius civile opravit či doplnit o vlastní normu
  • platil pro ně ius intercessionis
  • byli garanti správního průběhu procesu (ne soudci)
• 2. století př. Kr.: založení quaestiones perpetuae = stálé soudní dvory, kde praetoři zastávali funkci předsedů
• praetoři byli voleni na jeden rok a po zvolení vydali praetorský edikt (závazné prohlášení jak bude úřadu užívat) → edikty na sebe navazovaly → vytvoření souboru nových norem – ius praetorium
• typy praetorů:
  • městští praetoři
  • kurulští praetoři (starali se o tržiště – nákup, prodej a kvalita zboží)
  • cizinští praetoři (praetor peregvinus) → vznikli kvůli narůstajícímu počtu cizinců, rozvoji obchodu – zahraniční
• 286 př. n. l.: zákon lex Aquilia → základ práva odpovědnosti za škodu
• 254 př. n. l.: přístup veřejnosti na porady pontifiků → každý Říman se mohl stát právníkem

PRÁVO ZA VLÁDY CÍSAŘŮ

• radikální změny v rozložení moci:
  • volené orgány přišly o moc zasahovat do práva (kromě praetorů)
  • senátu zůstalo právo vydávat zákony
  • praetoři postupně omezováni a poté za vlády císaře Hadriana z tvorby zákonů zcela vyloučeni → vychází ze zákona Edictum perpetuum Hadriani
• jedinou zákonodárnou mocí byli principia (= nařízení císařů)
• císař se stal nejvyšším soudcem → mohl zasáhnout do všech sporů
• císař nevydával zákony z moci úřadů, ale ze své vlastní moci a schopnosti → byl výše než zákon
• kolem roku 300:
  • změna vlády na dominát (samovláda císaře)
  • zrovnoprávnění křesťanství ediktem milánským → úpadek práva a právní literatury = vulgarizace práva
• leges generales jako jediný zdroj práva (=císařská nařízení)
  • velké množství, nízká kvalita, nesmysluplný celek a neexistence cíle → právo se přestalo rozvíjet, nutné kodifikace
  • kodifikace = snaha sebrat a shrnout právní předpisy vydané císařem a snaha vytvořit rozumné výtahy z klasických právníků → vznikl Codex Theodosianus, ze kterého do 11. století čerpala celá západní Evropa
  • 534: Corpus iuris civilis (Codex Iustinianus repetitae praelectieonis, = soubor občanského práva) → ovlivnil byzantské a evropské právo a byl základem recepce římského práva